TO JSME MY

JSME KÁŤA A MÍŠA, rozcuchanej kluk a pihatá holka z jižních Čech, který se ve dvaceti a něco potkali a vůbec se k sobě nehodili. 

Káťa...

si odjakživa staví vzdušný zámky, nejde jí matika, při pokusu v chemii si málem vystřelila oko a namísto ní by šlo do hřiště postavit prkno – vyšlo by to nastejno. Na prknech, ale těch divadelních, se taky pár let proháněla a zřejmě tehdy se naučila brebentění a touze měnit prostředí i role. Kostýmy jí sice byly občas trochu těsný (protože, jak říkával děda, je to holka krev a mlíko), ale nikdy se nezbavila závislosti na čokoládě.

Míša... 

byl vždycky duší i slovem technik, učil se stavět mosty a namísto písmenek ho zajímaly čísla. Spousta čísel! Když ostatní kluci lovili holky na tanečních parketech, on se honil za gólama na hřišti. Umí sice ukuchtit výbornou grilovanou zeleninu a upéct zázvorový sušenky, nic z toho mu ale nerozzáří oči tolik jako pořádná flákota masa (kterou ovšem Káťa odmítá připravovat), a to třeba ve čtyři ráno! Na snění ho nikdy moc neužilo, ale na otázku, „jak tohle udělat“ měl v rukávu odpověď skoro vždycky..

A pak jsme se dali dohromady. Je nám teď dvacet a něco a ještě trochu víc (že nám táhne na třicet? pssst!), jooo a opravdu hodně jsme se toho společně naučili. 

Tak třeba pít víno, nemít televizi, rozdělit si při spaní postel na ¾ (pro Káťu) a ¼  (pro Míšu) a umět se zlochtat k počůrání. Zjistili jsme taky, že je fajn naslouchat ostatním, ale ještě fajnovější je žít si po svým. Říkali nám totiž, že se k sobě pramálo hodíme. Taky že nejdřív se musí udělat kariéra a pak přijde zábava. Že bez dědictví, bohatý rodiny nebo výhry v loterii se prej cestovat nedá. A že život není peříčko.

Dlouho jsme tomu věřili. Dotáhli jsme to společně k taláru, vystavili si na poličku univerzitní diplomy a taky vstupní kartičky do seriózního zaměstnání. 

Korporát má Tě rád, říkali jsme si. V práci jsme často hledali, Káťa jako personalistka ty správný lidi, Míša jakožto projektant ty správný materiály. Ještě víc jsme ale hledali v sobě. A taky ve světě. Jezdili jsme sice autem do kterýho teklo  a který bylo slyšet na hony daleko, jooo a pak ještě druhým, kterýmu občas padaly kola. Náš byt nikdy nepřesáhnul počet místností jedna a velikost 25 metrů čtverečních. Psací stůl jsme si vyrobili z tvárnic a prken a vybavení sesmolili z čeho se dalo nebo z toho, co jiní dali. Přes to všechno naše srdce plesaly, každou volnou chvíli a každou volnou korunu jsme totiž využili k cestě za dobrodružstvím. 

Jenže ouha, pomalu, pomaličku nám začalo docházet, že namísto výletění je to tak trochu úletění. Okolí si myslelo, že v nás pomalu dozrává dospělost, jenže v nás se naopak probouzely děti.

K rozhodnutí nasadit na nohy toulavý kecky vedla dlouhá cesta, která byla všechno jen ne nudná. Káťa přešla žhavý uhlíky, Míša změnil práci, brázdili jsme společně Evropou a odpovědi hledali i u Buddhy v Thajsku. Dychtivě jsme poslouchali přednášky tuláků, ještě dychtivějc jsme jezdili pro Káti ségru - objevovatelku - na letiště a nechali si vyprávět o zážitcích ze všech koutů světa. Marně jsme se snažili o vízum do země protinožců, snad kvůli tomu, abychom sami v sobě obhájili pocit, že si za štěstím fakt jdeme. Uvnitř jsme ale věděli, že pokud se budeme muset rozhodnout buď a nebo, zvolíme nebo.

A pak to z čista jasna přišlo – rok 2016, chvíle, kdy se náš život otočil na ruby.

Prokulhali jsme se společně s krosnou na zádech a s vlastníma myšlenkama v hlavě sedmi stovkama kilometrů. Za jeden měsíc jsme potkali víc inspirace, otevřenosti a volnomyšlenkářství než kdykoli předtím. Viděli jsme tolik hvězd, usínali na tolika remízcích, poslouchali zpívání ptáků, šumění vln a cítili tolik volnosti jako nikdy. Camino de Santiago, byla cesta k puchýřům, opruzeninám a taky k sobě. 

Tehdy jsme pochopili, jak chutná totální svoboda, a že toulání se prostě nechceme vzdát.

Od týhle chvíle uplynulo spousta vody a vykvetlo hodně kytek. U nás ale zaklíčila ta nejkrásnější – naděje. Začali jsme věřit, že můžeme všechno, co si zamaneme. Pořád jsme dychtivě naslouchali cestovatelům, ale taky se jich dychtivě začali ptát „jak na to“. O vízum k protinožcům jsme se posnažili znovu s vědomím, že si za štěstím fakt jdeme. A ono to vyšlo, oběma, napoprvé. 

Kolečka se začaly roztáčet a události zapadat do sebe.  

Osud nás přivedl do Irska, kde jsme strávili osm úžasných měsíců. Povídali, že tam jezdí všichni, a že si nenajdeme práci. Že sehnat tam bydlení je nadlidskej úkol, a že se tam rozhodně nedá šetřit. Práci jsme oba měli do 14ti dnů, dům jsme našli a začali jsme mu říkat „irský doma“, potkali jsme tam totiž druhou rodinu. Na Zéland do roka a do dne odlítáme a na účtu máme dostatek, abychom se ve světě úplně neztratili. A že my se ztrácíme často!

Před každým velkým krokem se nám klepou kolena, chceme zůstat pod peřinou v posteli a vstát, až bude na stole babiččina svíčková. Pořád nám hlavou běhají pochybnosti, strachy a úzkosti.  

Na dohled Santiaga řekla nám jedna úžasná dáma, že Cestu oceníme až z povzdálí, že hodněkrát zabloudíme, ale že musíme vždycky zůstat poutníkama – smát se, sdílet a jít kupředu. 

Chtěli jsme tuhle paní navrhnout na Nobelovu cenu, ale tušíme, že se stejně jednalo o kouzelnou babičku. Buď jak buď, tam kde jsme, došli jsme kvůli lidem okolo nás (a taky díky kvalitním keckám samozřejmě) a moc dobře víme, jak potřeba je občas uchlácholit slovem nebo příběhem, že „ono to jde“.

Myšlenka o sdílení v nás zanechala hlubokej dojem a tak jsme se rozhodli založit tenhle blog. Asi takhle bychom chtěli, aby to znělo v ideálním světě. V tom našem člověčím se to má ale prostě tak, že se občas potřebujeme vypnout, sami sebe písmenkama uklidnit a dokopat se ke zvednutí zadku. 

Jooo a pokud se tomu třeba i díky nám zachce někomu dalšímu, budeme prostě ti nejšťastnější zvedači zadků na světě! 😊

Mluví a mluvit k Tobě bude, tuláku, převážně Káťa, protože její ukecanou pusu už nikdo nechce naživo poslouchat. Bez Míši, tím pádem bez html a taky bez jeho klidu by ale nebylo kde a taky co psát, tahle story je prostě naše. 

A proto bych jen chtěla říct, že MY DĚKUJEME, že jsi tady s námi.

 :) ❤