(Tý)Dník kecky aneb jak jsme zamávali, rozdali pusy a znovu objevili, že cestování umí bejt někdy pěkně p*ssy :))

(Tý)deník kecky je zpátky! Aleluuujaaah!!! 

Při posledním psaní střípků ze života s krosnou na zádech jsem si malovala červánky a do vesmíru volala „Anoooo, děkuju Ti za ten nápad, já si budu poctivě psát e-deník!“ No… Čvtrletník taky dobrej, že jo :D

Začněme proto zlehka, hezky pěkně popořádku…  Aneb jak jsme znovu zvedli krovky a zamávali Evropě…

Událo se toho v posledních dnech moc a moc, kdybych nechtěla přehánět napíšu alespoň „hodně“ 😊 Pokořili jsme dvě výzvy najednou - totiž sbalit se do batohu. A vážně odjet. Podařilo se mi dokonce, přátelé, udržet potoky slz relativně na uzdě! Totiž utěšovat ty, se kterýma se člověk loučí a zároveň si utírat nudle do rukávu jaksi nejde úplně dohromady. Utírala jsem si je proto až po posledním zamávání, takzvaně na tajňačku. Taktně, aby nikdo nevěděl, co umím bejt za prasajdu... Míšu nepočítám, viděl už horší věci :D

Dobrodružství na druhým konci světa jsme začali ve velkým stylu! Cestou vlakem do Vídně. Čekaly nás dva přestupy a… Tadááá hned první vlak měl parádní zpoždění! ČasuDost řekli jsme si s klidem a se šibalským mrknutím oka se podívali na lahev vína, kterou jsme dostali na nádraží jako dárek. Asi taťka dobře věděl, proč nám jí dává :D Ku obraně všech železničářů musím dodat, že do města valčíku jsme zdárně dorazili a i díky několikachodový sváče si to užili! Ne, řízky ani paštika nebyly, ovšem Veselá kráva chybět nemohla. Ve spojení s vínem výš popsaným to byla nadmíru veselá kombinace.

A protože zpoždění nejni nikdy dost, na letišti nám darovali soucitnej úsměv a 12 euro na oběd k tomu. V našem přestupním bodě, Taiwanu, totiž zrovna tancoval mazurku tajfun. Naše letadlo si proto dalo 7 hodin šlofíka a my asi pět kafí. Se zmrzlinou k tomu. Jó pochroumaný nervy si holt žádaly osladit život...  

24 hodin na cestě, několikero turbulencí a tekoucí klimatizace, která se mi při startování vylila na hlavu… Věřili byste tomu? Komu jinýmu ze 300 lidí na palubě by se to asi tak mohlo stát! :))) (Aerolinky, Míša anebo snad velkej vesmír mi zřejmě objednali na strach z lítání léčbu šokem. Nejni totiž lepšího pocitu, než když se letadlo odlepuje od země a začne z něj téct voda! :D).

A pak jsme přistáli na barevným Bali. Všem trablům konec jest, oddechli jsme si s úsměvem! 😊

Vydržel nám necelou hodinu. Tak dlouho jsme totiž čekali s další dvacítkou zoufalců na naše batohy, který… Nepřijely. Říká se, že opakovanej vtip není vtipem… Naposledy se mi krosna ztratila před dvěma měsíci při cestě ze San Francisca do Prahy… Můžu tak tohle moudro potvrdit. Podle mně se smál snad jenom Šiva. Hinduistickej bůh ničitel.

S balijskou náturou jsme se seznámili hned na terminálu. Obsluha se široce usmívala, ovšem želva anebo teta od nás z vesnice by vyplnily reklamační formulář asi rychleji :D Čekali jsme trpělivě ve frontě dvě hodiny, někdo hrál karty, někdo uprostřed haly usnul, abysme na konci procedůry dostali ujištění, že se vůbec neví, kdy se k nám batohy vrátí. „Užijte si Bali“ řekli na konec. Odhodlaně jsme se rozhodli tuhle radu vyslyšet, první večer jsme ovšem měli chuť koupit si velký hranolky a vrátit se k babičce za pec...

Domluvenej odvoz z Ubudu nás po všech peripetiích vyzvednul namísto v půl devátý právě když odbíjela půlnoc. Celou tu dobu postával řidič v záplavě dalších taxikářů, žmoulal cedulku s našima jmény a nehnul se na krok (ani přes naše zprávy a ujištění, že nás může s klidem kopnout do zadku). Když jsem ho poprvé viděla, chtělo se mi natahovat a dát mu omluvnou pusu, nepomohly ani jeho úsměvy a mávnutí rukou, že všechno je v pořádku. Vzít někomu tři hodiny času, to přece nejni jen tak. Proto když se taxikář zeptal, jestli chceme zastavit v obchodě, neb určitě máme hlad, chytili jsme se pevně za ruce a se skřípěním zubů odmítli. Neměli jsme to srdce zdržovat ho ještě dýl, ovšem jít okolo mě dítko s jídlem v ruce, pravděpodobně bych způsobila dětskej pláč. Do postele jsme padli ve dvě ráno ve smradlavým (a taky jediným) tričku a s nehorázně kručícím břuchem. Ne, přátelé, nechtěli byste nás tu noc potkat.

   

Ráno, pochválen buď náš taxikář, pan domácí i rádce v jednom, vzbudila nás vůně parádní snídaně. V zahradě bublajících fontán, sošek a minichrámků chutnala tak nějak líp než „obyčejná omeleta“. Když nám rituálně zapálili pod schody vonný tyčinky s mojí oblíbenou ambrou a přinesli obětinky plný kvítí, nabyla jsem pocit, že všechno je naprosto v pořádku… Ovšem jen do tý doby než jsem ze zmiňovanýho schůdku sletěla a zvrkla si pod ním nohu. :D Pán domácí přispěchal s výrazem odrážejícím něco mezi „Šmajrá krišna, jsi v pořádku?!“ a „Krišna, krišna cos mi to sem poslal!“… Starostlivě se o mě postaral a nabídnul nám skútr se slevou. Na celej tejden.

O tom, jak jsme ho ťukli a taky třeba o tom, jak jsme si ťukli za svitu měsíce na hambatou ve VIP bazénu zase příště… Možná, že to bude dřív než za čtvrt roku! :D 
❤