Nejtěžší věcí v životě je nesnažit se režírovat životy ostatních. Aneb jak se učím sedět v publiku


Nejobtížnější věc v životě člověka není vystoupat na Mount Everest, vydělat první milion nebo se smířit s kritikou na internetu. Alespoň pro mě, myslím, ne. Nejtěžší krok v tom mým životě je… NECHAT PLYNOUT.

Všechny příspěvky, který jsem k vám kdy poslala měly svůj význam právě tady a teď. Kdykoli si totiž sedám k čistýmu papíru, potřebuju si zrovna vyčistit svojí duši. Psaní je pro mě ta nejúčinnější forma terapie. Jak přibývá roků, přibývá i touhY poznat sama sebe. A to pak není široko daleko bílých papírů dost!  

Každej z nás jednou dospěje do bodu, kdy se odhodláme odlepit náplasti ze starých jizev, trochu masochisticky do nich nalít kysličník, zatnout dlaně a trpělivě čekat… Chvíli to bolí. Chvíli to štípe tak, že by se jednomu chtělo vyskočit z kůže… Ale když se rána vyčistí, může se začít konečně hojit.

Denně si bojuju svých sto a jednu bitev… Jejich důležitost se v čase mění, existuje ale jedna, kterou dost možná nevyhraju nikdy. Totiž ta se svým egem. Ta, jejíž cílem je naučit se bezpodmínečně milovat.

Pohybovala jsem od mala v prostředí, kde názor jednoho soupeřil s názorem druhýho. A vice versa. Ať se děje, co se děje, bij se za svojí pravdu, a dej jí řádně najevo. Aneb karma silných osobností.

A tak jsem si myslela, že je normální, když si lidi navzájem říkají, jak by se měli chovat. Co by se mělo dělat. Jak by měl vypadat něčí život, aby byl ten správnej. Začala jsem mít pocit, že jsem to já, kdo vidí svět pravdivě. Ujišťovala jsem se při tom, že mám v sobě dávku empatie, pochopení, a že to vlastně všechno myslím dobře… I přes to mě ale často napadaly a pořád napadají otázky s pachutí křivdy. Otázky s pachutí nadřazenosti. „Proč on dělá tohle?! Jak se mohla ona rozhodnout pro tamto? Proč se ke mně chovají takhle? Jak si jen můžou myslet, že tohle rozhodnutí je to správný? Copak vůbec nemyslí na ostatní?“

Chtělo to v mým případě kysličníku hodně. To abych si přiznala, že je potřeba nechat otevřený rány zahojit. Že nemám právo chtít, aby se životy mých blízkých odvíjely podle mojí taktovky. Protože já nejsem režisérem jejich filmů. Protože jedinej Oscar nebo Zlatá malina, který kdy můžu vyhrát, budou jedině za film můj. Vzdát se role ambiciózního režiséra, sednout si do publika a pokorně přihlížet ději na jevišti stojí hodně úsilí. Jediný, co člověk může, je občas zatleskat, občas utřít slzu, někdy napětím zavřít oči… A držet hercům palce.

Oprostit se od nárokování si životů ostatních, zamést svoje názory, předsudky a „mělo by se“ ze svýho prahu do kouta, znamená, že člověk musí vyplnit prázdný místo v hlavě životem svým. A z toho máme strach. Já teda určitě. Láska a svoboda zároveň je ale pro mě vlastně to nejvíc, co někomu můžu dát. Je to totiž zároveň taky nejvíc, co někdo může dát mně.

Znamená to pro mě milovat někoho natolik, že mu dopřeju udělat, co cítí, aniž bych jeho kroky potřebovala komentovat nebo korigovat. Mít radost z jeho cesty za štěstím, ať už je jakákoli. Nechat ho nebo jí po takový cestě jít, i když já bych raději vybrala úplně jinou. Nesoudit, ale přát. Neprojektovat sama sebe nikam jinam než do svojí hlavy.  

Pořád to úplně neumím. A vlastně ani nevím, jestli to někdy umět budu. Vydala jsem se ale na tuhle složitou stezku po zákoutích svý raubířský duše, protože vím, že jednou bych chtěla dokázat darovat tenhle pocit svým dětem. Bude to bolet. A bolí to už teď. Budu se muset sama se sebou hodně prát. A sama se sebou se peru hodně už teď. Někdy v tom neskutečně selhávám. Mýmu srdci se občas chce samým vztekem nebo zklamáním rozskočit. Vlhnou mi oči. Často musím otevírat dveře svým strachům, vztekům i sobeckosti.  

My lidi se perfektně soustředíme na několik puzzlů, který právě držíme v ruce. Jenže tyhle jednotlivý, od sebe odtržený kousky jsou jen malým střípkem z obrovský skládačky. Stejně jako nemůžu z pěti dílků vytvořit detailní obraz, ke kterýmu potřebuju dílků 1000, nemůžu ze svých pocitů poskládat život někoho jinýho…

Na světě i na duších by bylo krásně, kdybychom dokázali bezpodmínečnou lásku rozdávat tak jako teď rozdáváme na počkání překotný názory. Je jich všude tolik. Strkáme se do škatulek, dáváme si vzájemně nálepky a soupeříme, kdo ví víc… Přitom ale všichni toužíme po jednom. Přijetí.

Je vcelku jedno, co si o nás myslí někdo na ulici, instagramu nebo v sousední kanceláři. Do posledního nervu ale toužíme po přijetí těch, na kterých nám záleží nejvíc. A přitom právě v rodinách odhazujeme tak často zdvořilost a dokážeme k sobě být vzájemně víc tvrdý, než kdejaký finanční makléři. Rozhodla jsem se to sama v sobě změnit. Protože svět, kterej si přeju vidět okolo sebe, musím pomáhat tvořit. Protože si možná naivně, možná alibisticky, ale zarputile myslím, že ničeho víc, než lásky není. A že hromadou ledu nepohne ani ten nejsilnější buldozér… Stačí na něj ale trocha slunce, který ho zahřeje ♥   

No comments:

Post a Comment

@staypilgrim