Deník kecky aneb spřádám memoáry

Před pár dny jsem vyhlásila anketu, kterou prostě musíš milovat. Otázkou hozenou do ringu bylo, jaký že články vás budou bavit. Tak trochu vyčůraně a taky tak trochu egocentricky jsem podsunula Deník kecky hned na první místo. To abyste si jako v tu chvíli pomysleli „jooo to strašně potřebuju!“. 

Já se vám totiž musím přiznat – jsem děravá hlava. Minimálně dvakrát děravá hlava. Což se ovšem vylučuje s mým dlouhodobým plánem - chystám se totiž být jednou šíleně otravná babička. Taková ta, která zasype svoje vnoučata nekonečnýma historkama z mládí. Základem ale je, si je zapamatovat. Jsem si taky jistá, že tyhle zápisky vysoký literární kvality (Nobelovky prej tenhle rok došly, ale příští rok snad) poslouží jako kvalitní zdroj pro autora mých memoárů. Tuším, že budou minimálně stejně úspěšný jako kniha Spiknutí kokotů, kterou jsem obdržela poslední Vánoce pod stromeček. Děkuju tati, osobně si to vůbec neberu. 

Tak teda, kia ora, já jsem Káťa a tohle je (tý)deník kecek...

➽Pořád téměř vůbec nejím maso. Jehňátka, telátka a nehorázně rozkošný kůzlata jsou totiž všude. Prostě úplně všude. Ne, Zéland není země pána prstenů a kiwi, Zéland je podle mě zemí, kde se z řízkomaniaků stávají houbořízkomaniaci. Občasný nechutně mastný fish´n chips, z kterých mi je zle ještě měsíc, ale stejně na ně nedám dopustit, mi nedovolí označovat se za vegetariána. Hrdě ale můžu říct, že jsem avokádorián. Není veselýho dne bez avokáda za $1.50.

➽Život mě pořád učí. Tenhle týden jsem dostala další nezapomenutelnou lekci. Chytat padající bednu plnou mlíka jednou rukou není chytrej nápad. Mlíko jsem sice zachránila, prasklo mi ale tak v zádech, že si mě od tý doby děti na ulici pletou s hrbatým Halloweenským zombíkem. Mamka mi často říkávala „jen počkej, však oni tě srovnaj“. Docela by se mi to teď hodilo, mami.

➽Do naší kavárny chodí co každých deset minut holub. Mým kolegům z něj vstávají vlasy na hlavě, já na něj ale nedám dopustit. Co kdybych se stala v příštím životě třeba já sama holubem, že jo. Můj kolega ale nemá slitování. S vážnou tváří mi vysvětloval, že „pigeons are not allowed in a café.“ Hmm, aha. Snažím se to tomu zvířeti vysvětlovat pořád dokola, ale zatím mě nepochopil. To asi ten můj přízvuk z „východní“ Evropy.  

➽Náš spolubydlící dělá pokroky. Pochopil, že když někomu upadne skořápka na zem, není v pohodě ji tam nechat. Momentálně je proto nechává na kuchyňský lince. Bojím se, aby časem nereinkarnovaly znova v kuřata. Nějakej podivuhodnej život už tam totiž vzniká jisto jistě. Taky díky němu už nemusíme používat budík. Pravidelně nás budí hlasitý sténání aneb welcome in porno life. Míša má zánět ucha a neslyší. Štastlivec jeden.

➽Dlouho jsem přemeješlela, proč u nás v kavárně pracujou samý holky. Dívčí parta Plus náš milovanej ale taaak přecitlivělej manažer - gay. Jen si to představte – když přijde hlad, menstruace, nebo když některý z nás zákazník řekne „Ty ale vypadáš unaveně, nejsi nemocná?“. Nedebjože, když se tohle všechno sejde v jeden den. Drama. Jedno velký drama. Spřádaly jsme naděje, že situace se vybalancuje, neb k nám přišla nová posila! Chlap! Po pár hodinách jsme ovšem zjistily, že je to... gay.

➽Následně spatřilo světlo světa největší tajemství od dob Kazmy. Ukázalo se totiž, že náš manažer chce pracovat jen s holkama a homosexuálama záměrně. Pokrčila jsem ramena a zasmála se tomu. Moje americká kamarádka ovšem prohlásila, že to je nechutně sexistický. A následovalo co jinýho než... drama.

➽Vyrazili jsme na víkend do Hastings. Což je… Zélandská Morava. A takový moje nebe. Všechno tam kvete a voní. Namísto jara tam mají už léto, což jsem pochopila ve chvíli, kdy jsem uviděla svůj červenorudej totálně spálenej krk. Prožili jsme tam ty nejkrásnější západy slunce, rozdělali konečně ohníček na pláži, pozorovali hnízdiště tisiců ptáků, vydali se na mys, kam se dá dojít jen za odlivu... Romantika. Postupem času jsme tam zůstali sami a hrozně nás to bavilo. Než nám došlo, že jsme zapomněli na čas. Že příliv je tu. Cestu zpátky jsme brodili po pás ve vodě. Pět kilometrů paniky a sepisování závěti. Někdo, kdo by příště chtěl cestovat s námi?

     ➽Po návratu do Wellingtonu jsem pojala podezření, že se potřebuju zase někam pohnout. Že ten vítr tady je nějakej moc studenej, město hlučný a z vět typu „we do have an almond milk, toilet is next to the mirror, waiting time for a coffee is about 5 minutes“ se mi už plete jazyk. Když mi ale můj kamarád prozradil, že konec listopadu je za měsíc, což znamená, že UŽ za měsíc balíme svoje dva batohy a švestky, pojala jsem depresi. Že prostě rozhodně nestihnu vidět a zažít všechno, co jsem potřebovala. Ach, ta ženská hlava.

➽Počasí se navíc změnilo. Už nefouká jen studenej vítr, namísto toho neustále ch***e lije prší. Lekce číslo dva zní – nikdy nepoužívejte ve Wellingtonu deštník. Nemá to cenu. Zmoknete stejně a v ruce vám zbyde hromádka drátů.

➽Mám doma kutila Tima Míšu. Má malou dílnu víc ho nezajímá. Má ženu. Je milá, krásná, chytrá, přívětivá. Má jednu malinkatou chybu. Že si o těch prknech, šroubech, nátěrech vůbec nepovídá. Jo, tak to teď u nás chodí.

➽Řešili jsme šíleně zapeklitej problém. Ne ježka v kleci, ale záchod v autě. Hrozně totiž toužíme po jedný nálepce. Kouzelný. Když jí dostaneme, budeme moct parkovat, a teda spát a teda bydlet v podstatě kdekoliv. Zadarmo. Kontrolorům ovšem musíme dokázat, že máme mobilní záchod, na kterým se dá sedět, i když je rozložená postel. A to je prosím pěkně v prostoru metr na metr oříšek. Žádný strachy, však my na to přijdeme! Na otázku, „Kdo vchází do Tvých snů má lásko, když nemůžeš v noci spát“, se ale radši neptám. Je to jasně Zebra. Záchod a Zebra.

➽Přijela k nám velectěná návštěva. Barča alias @barbu_lin (to jako na síti). Tam jsme se taky poznali. Aneb isntagramovej svět je malej a o náhody v něm není nouze. Bylo nám spolu dobře. Moc. Pozorovali jsme západ slunce, hodně jsme povídali, a pak zjistili, že Barča má taky ráda víno. A bylo zle. Slíbila jsem si ráno, že už pít nikdy nebudu.

Ne, nekoukejte se takhle na mně… Ta sklenička v mojí ruce, to není víno, no fakt… A víte co? Já už budu muset asi končit.

Slyšíme se zase za týden! Ať se vám to príma toulá! :) ❤

1 comment:

@staypilgrim