McLaren falls aneb když se na zem rozsypou hvězdy

Byla zima, v pokoji tma a já na nohou měla pletený ponožky od babičky. Svíčky jedna za druhou pomalu dohořívaly a místností se linula sladká vůně mátovýho čaje s medem. Ten večer jsem poprvé dokoukala Avatara a cítila se absolutně lapená.


Pandorou. 

Dalekou planetou, kde se hory vznáší k nebi, kde voda padá ze skal v nádherných vodopádech a pak pomalu odplouvá v průzračných řekách. Tam, kde si stromy po staletí šeptají o moudrosti světa. Byla jsem lapená místem, kde je hlubokej les posetej pestrýma, světýlkujícíma rostlinama a zvířatama, tam kde každej organismus má svoje místo. Lidi tam žijou v souladu se vším živým a s vděčností i opatrností přijímají, co jim Matka Země nabízí. Energie se tam „na konci“ nevytrácí, ale zůstává vědomě a tiše dál ve stromě duší. Byla jsem prostě okouzlená planetou, kde je všechno propojený se vším a funguje jako jeden celek.

Na obrazovce běžely titulky a já si říkala „Wow, jestlipak tohle někde existuje? Jestli je tam někde daleko uprostřed hvězd podobná planeta ukrytá. Jak já bych jí chtěla vidět.“

A TEĎ JSEM SE SVÝM KLUKEM TADY, UPROSTŘED NOVÝHO ZÉLANDU. A NA CHVÍLI JSME SE TAKOVÝ PLANETY DOTKLI. NO FAKT…

Je teplá noc, všechno okolo nás se koupe v neprostupný tmě a nám se strachy trošku klepou kolena. S každým zakrákáním ptáků, zapraskáním větvě nebo zaševelením kapradí se naše srdce na chviličku zastaví. Je to zvláštní pocit - mix strachu, co mi svazuje kolena, a dávkou adrenalinu, která nás pohání dopředu. Ruku v ruce se noříme hloub do buše...  Na úzký lesní cestičce jsme úplně sami, společnost nám dělá jenom měsíc na nebi a taky tisíce hvězd. Pohled na zélandskou noční oblohu patří k jedněm z nejkrásnějších na světě. Říkali… A já souhlasím.

Uvědomujeme si, jak moc zbystřujou naše smysly. Oči si vzaly právě dovolenou (nevidíme totiž lautr nic), kdežto uši a nos si dávají extra šichtu. Slyšíme a cítíme mnohem intenzivněji než kdykoli jindy.

Vedle náš tiše šumí potok, v dáli hlasitě hučí vodopád a pak… Naše vědomí se zostřuje a čas se zpomaluje. 

Les okolo se promění v místo, kam se sesypaly snad všechny hvězdy z nebe. Kameny, větvě, tráva to všechno je posetý tisícerem a jedním maličkatých světýlek. 

Svítící červy to jsou. Přes den skoro neviditelný, obyčejný brouci, v noci neskutečnej zázrak. Můj strach ze tmy se mísí s euforií, na ruce mi naskakuje husina a uši pomalu přestávají vnímat všechny děsivý zvuky. Soustředí se jen na zvuk vody, která padá bez ustání ze skály dolů. Stojíme pod desetimetrovým vodopádem a mě se chce štípnout sama sebe, jestli se mi to jen nezdá. Nezdá. O mojí nohu se totiž právě otřela větev, která mi způsobila téměř jistou zástavu srdce! A Míšovi mohutnou modřinu. Jojo, tisknout ruce, to já umím s vervou, když je potřeba :D

Ten večer jsme prožili pohádku a ráno se probudili do další. Totiž my i s naší Zebrou jsme se vzbudili uprostřed stáda ovcí. O tom ale zase někdy jindy. 

Už vím, že nemusím snít o Pandoře. Jednu takovou kouzelnou planetu totiž znám. Jmenuje se Země. Teď už zbývá jen naplnit to, že lidi tady žijou v souladu se vším živím a s vděčností i opatrností přijímají, co jim Matka Země nabízí. 

PS. aneb praktická rada na závěr 😊 Tenhle příběh vzniknul v McLaren Falls Parku, kde můžete za deset dolarů na osobu i přespat. Je plnej oveček, veřejných grilů, jezer a taky štiplavejch mušek! Nezapomeňte na repelent! 😊 Místo je lehce přístupný, vstupný žádný a procházka k vodopádu plným hvězd trvá zhruba 20 minut po easy peasy cestě 😊
https://www.reddit.com/r/newzealand/comments/58qilu/beautiful_creatures_of_the_night_glow_worms/



2 comments:

@staypilgrim