McLaren falls aneb když se na zem rozsypou hvězdy
Byla zima, v pokoji tma a já na nohou měla pletený ponožky od babičky. Svíčky jedna za druhou pomalu dohořívaly a místností se linula sladká vůně mátovýho čaje s medem. Ten večer jsem poprvé dokoukala Avatara a cítila se absolutně lapená.
Pandorou.
Dalekou planetou, kde se
hory vznáší k nebi, kde voda padá ze skal v nádherných vodopádech a pak pomalu
odplouvá v průzračných řekách. Tam, kde si stromy po staletí šeptají o moudrosti světa. Byla jsem lapená místem, kde je hlubokej les posetej pestrýma,
světýlkujícíma rostlinama a zvířatama, tam kde každej organismus má svoje
místo. Lidi tam žijou v souladu se vším živým a s vděčností i
opatrností přijímají, co jim Matka Země nabízí. Energie se tam „na konci“ nevytrácí,
ale zůstává vědomě a tiše dál ve stromě duší. Byla jsem prostě okouzlená planetou,
kde je všechno propojený se vším a funguje jako jeden celek.
Na obrazovce běžely titulky a já si
říkala „Wow, jestlipak tohle někde existuje? Jestli je tam někde daleko
uprostřed hvězd podobná planeta ukrytá. Jak já bych jí chtěla vidět.“
A TEĎ JSEM SE SVÝM KLUKEM TADY, UPROSTŘED NOVÝHO ZÉLANDU. A NA CHVÍLI JSME SE TAKOVÝ PLANETY DOTKLI. NO FAKT…
Je teplá noc, všechno okolo nás se
koupe v neprostupný tmě a nám se strachy trošku klepou kolena. S každým zakrákáním
ptáků, zapraskáním větvě nebo zaševelením kapradí se naše srdce na chviličku
zastaví. Je to zvláštní pocit - mix strachu, co mi svazuje kolena, a dávkou
adrenalinu, která nás pohání dopředu. Ruku v ruce se noříme hloub do buše...
Na úzký lesní cestičce jsme úplně sami, společnost
nám dělá jenom měsíc na nebi a taky tisíce hvězd. Pohled na zélandskou noční
oblohu patří k jedněm z nejkrásnějších na světě. Říkali… A já souhlasím.
Uvědomujeme si, jak moc zbystřujou
naše smysly. Oči si vzaly právě dovolenou (nevidíme totiž lautr nic), kdežto uši
a nos si dávají extra šichtu. Slyšíme a cítíme mnohem intenzivněji než kdykoli jindy.
Vedle náš tiše šumí potok, v dáli
hlasitě hučí vodopád a pak… Naše vědomí se zostřuje a čas se zpomaluje.
Les
okolo se promění v místo, kam se sesypaly snad všechny hvězdy z nebe. Kameny,
větvě, tráva to všechno je posetý tisícerem a jedním maličkatých světýlek.
Svítící červy to jsou. Přes den skoro neviditelný, obyčejný brouci, v noci
neskutečnej zázrak. Můj strach ze tmy se mísí s euforií, na ruce mi
naskakuje husina a uši pomalu přestávají vnímat všechny děsivý zvuky. Soustředí
se jen na zvuk vody, která padá bez ustání ze skály dolů. Stojíme pod desetimetrovým
vodopádem a mě se chce štípnout sama sebe, jestli se mi to jen nezdá. Nezdá. O mojí
nohu se totiž právě otřela větev, která mi způsobila téměř jistou zástavu srdce!
A Míšovi mohutnou modřinu. Jojo, tisknout ruce, to já umím s vervou, když je
potřeba :D
Ten večer jsme prožili pohádku a
ráno se probudili do další. Totiž my i s naší Zebrou jsme se vzbudili
uprostřed stáda ovcí. O tom ale zase někdy jindy.
Už vím, že nemusím snít o
Pandoře. Jednu takovou kouzelnou planetu totiž znám. Jmenuje se Země. Teď už zbývá
jen naplnit to, že lidi tady žijou v souladu se vším živím a s vděčností
i opatrností přijímají, co jim Matka Země nabízí.
❤
PS. aneb praktická rada na závěr 😊 Tenhle příběh vzniknul v McLaren Falls Parku, kde můžete za deset dolarů na osobu i
přespat. Je plnej oveček, veřejných grilů, jezer a taky štiplavejch mušek! Nezapomeňte
na repelent! 😊 Místo je lehce přístupný, vstupný žádný a procházka k vodopádu
plným hvězd trvá zhruba 20 minut po easy peasy cestě 😊
![]() |
https://www.reddit.com/r/newzealand/comments/58qilu/beautiful_creatures_of_the_night_glow_worms/ |
2 komentářů
Kouzelný. Miluju vaše cesty z pohádky do pohádky!
ReplyDeleteDíky Ti.
ReplyDelete