"On to jako fakt neví?! Ježíš to je blbec!" Jenže co když ne?

DNESKA SI TROCHU VYLIJU SVOJE CESTOVATELSKÝ ALE TAKY ŠÍLENĚ PATRIOTSKÝ SRDCE JO? JÁ PROSTĚ MUSÍM :) PROTOŽE KDYŽ JE ČLOVĚK VENKU, TAK NĚJAK VÍC SI UVĚDOMÍ, JAK MOC MILUJE DOMOV A CO PRO NĚJ ZNAMENÁ…


To jsme tu měli to výročí okupace že jo… 

Na internetu se vyrojila spousta videí, kde jsou kolemjdoucím pokládaný otázky ohledně našich „osmičkových let“. Ptají se především mladých lidí a většinou to dopadne nevalně. Následně se to sdílí po všech čertech a komentuje všema posměškama světa…

Jenže já to vidím trošku jinak… 

Říct si o někom „ježíš to je blbec“ je totiž hrozně jednoduchý. Pomyslet si o někom „ten nemá vůbec přehled, měl by se o základní věci zajímat“ jakbysmet. 

Já se vám přiznám, že hrabání se v historii miluju. Projela jsem s rodičema muzea ve všech koutech Česka, k narozeninám jsem nedostávala poukázky na kosmetiku, ale knížky, často se u nás vyprávěly příběhy. Taky jsem měla štěstí na učitele. Oboum mým dějepisářům nebylo o moc víc než mně… Namísto letopočtů nám četli příběhy lidí zavřených na samotkách, poměrně rychle taky objevili, že existuje něco jako dokumenty a internet a často je do výuky zapojovali.

Řeknu vám ale ještě příběh, protože ty umí vystihnout myšlenku nejlíp… 

Před pár lety jsem objížděla základní školy a učila děti finanční gramotnost. Jakože aby věděli, že peníze na účet nelítají z nebe, a že vzít si půjčku na novej mobil nemusí být ten nejlepší nápad. Potkala jsem se tak i se spoustou učitelů a jedna vzpomínka ohledně dějepisu se mi vryla do paměti… Povídám tak jedný kantorce, holčině okolo třiceti, že si vybrala fakt skvělej obor, a že učit dějepis je velká ale krásná zodpovědnost. Pokrčila rameny a povídá mi „Hele ono to zas tak těžký není, já vždycky během hodiny přečtu s dětma kapitolu v knížce, nechám je vypsat si poznámky a je to. Nijak se s tím nemažu.“

A tak jsem vám jenom dneska chtěla říct, že děti a mladý lidi jsou taky odrazem tý starší generace, která některý z osmičkových let sama na vlastní kůži zažila, a proto o nich zákonitě ví všechno. Jsou taky odrazem rodičů, kteří buď můžou s nohama nahoře koukat na Ordinaci anebo zapnout vzpomínky pamětníků v Post Bellum. Anebo třeba jenom večerníček Dějiny udatného českého národa. A jsou taky odrazem všech těch učitelů, který buď umí otevřít dětem oči a uši anebo je prostě jenom nechají vypsat si poznámky. Pak je vyzkouší ze všech těch letopočtů a jmen… A já teda nevím, jak vy, ale mně když se někdo představí, největší výzvou je pro mě zapamatovat si jeho jméno… I když ho vidím před sebou, ne jen v knížce mezi tisícerem písmenek. Úplně stejně na štíru jsem taky se všema datama narozenin mých kmarádů, ba i rodiny, bez diáře bych byla nahraná! Můžeme pak po všech chtít, aby si pamatovali data událostí, o kterých ví jen to, že se staly?

Rychlý soudy jsou jednoduchý, jenže jednoduchý řešení jsou málokdy ty správný. Řekla Káťa a pak si zchladila ruku ledem, protože zase napsala slohový cvičení :) ❤  

No comments:

Post a Comment

@staypilgrim