Když u všech na síti svítí slunce, zatímco u Tebe i v červenci prší

Není to tak dávno, co jsem se dostala na instagramu k příspěvku Karolíny (@silacky - doporučuju!). 

"Víš, každej máme někdy pocit, že jsme úplně k ničemu. Že nikam nesměřujem. Že nás nic nebaví. Že nám nic nejde. Že se nemáme na co těšit.
Cítíme velký prázdno ve svý duši. Jsme ztracený. Ve světě. V sobě.
.
Tápeme.
.
Pak otevřem ty sociální sítě a vidíme ty dokonalý životy všude kolem nás. Dokonalý vztahy. Dokonalej job. Peníze kam se podíváš. Vidíš ty krásný vyšperkovaný holky, co maj po boku chlapa jako z obrázku a jak se děsně milujou. Vidíš ty dovolený na Bali a v Thajsku, zatím co ty na to koukáš ze svýho pokoje a za oknem v červnu prší. .
Nechce se ti nic dělat a vlastně ani nemáš s kým, protože všichni už maj nějaký plány.
.
A ty přemýšlís jaký by to bylo být tou holkou z Instáče. A nebo raději nebýt vůbec. Protože na takovej život nejsi předurčena. .
A víš jistě, že to, jak oni ten svůj #PerfectLife prezentujou je stejný i v reálu? Že i oni se někdy necítí úplně nahovno? Že se třeba za těma dokonalejma fotkama skrývá nedokonalej život? .
Chci ti jen řict, že jsme jen lidi. A lidi se občas cítí úplně nahovno, ale je důležitý se tomu nepoddat a vědět, že po dešti to slunce zas vyjde."

Její slova na mě zapůsobily jako už dlouho žádný. A pak jsem na ně zase hezky zapomněla. Klasika. Káťo, Káťo, Ty jednou necháš i vlastní dítě mezi bábovkama! 

Dneska se naopak k nám na instagram dostaly dvě zprávy. Jedna z nich říká, že jsme úžasný. Ta druhá, že jedna slečna tam u nás v českých kopcích by chtěla žít tak skvělej život jako máme my. 

A já si zčista jasna vybavila těch pár Karolíny vět. „Pak otevřem ty sociální sítě a vidíme ty dokonalý životy všude kolem nás. Dokonalý vztahy. Vidíš ty dovolený na Bali a v Thajsku, zatím co ty na to koukáš ze svýho pokoje a za oknem v červnu prší. ."



Tak teda, pokud mě čte někdo, v jehož srdci třeba zrovna teď prší i když je červen (že je už červenec?! ten čas ale hrozně letí! :), tyhle řádky jsou pro Tebe…

Já a Míša jsme úplně malí, maličký cestovatelé. A ještě mnohem menší instagrameři. Nikdy by mě proto nenapadlo, že o nás, prťavých rybách ve velkým rybníku někdo takhle může přemýšlet. Možná proto, že mě vlastně jedovatá slina instagramu nikdy nezasáhla. 

Podvědomě jsem vždycky tušila, že každej životní krok je zároveň volbou, obětováním něčeho, na čem nám záleží.

Že za fotkou překrásný slečny při ještě překrásnějším západu slunce, stojí dlouhý chvíle příprav, nekonečný minuty pózování a ještě delší chvíle úprav. Že kvůli focení dost často tenhle překrásnej západ slunce vlastně prošvihne. Vždycky jsem taky tušila, že páry světoběžníků s vyšperkovným účtem můžou právě procházet vzájemnou ponorkou nebo se jim zrovna chce prostě jen lehnout si na svůj SVŮJ gauč a uvařit si ve SVOJÍ kuchyni oblíbený jídlo. Že slavná veganská kuchařka prostě může mít chuť na máslo a skvěle vystajlovaná modelka může namísto blogování o nejnovějších trendech zatoužit nebejt vidět a (u)žít si alespoň na chvíli svůj rusalka style. Nikdy mi prostě úplně nedošlo, že „perfektnost“ na instagramu může ubližovat.

Možná mě to trklo pozdě, ale přece… A tak můj milej, tuláku, kdyby Tě někdy byť jen polechtal pocit, že náš život je perfektní… Věř tomu, že…


Když jsme odjeli do Irska, zhruba tak stokrát a ještě párkrát k tomu jsem chytila záchvat paniky a příval slz, že skončíme naprosto bez peněz zpátky na letišti.

Na všech našich prstech by se nedalo spočítat, kolikrát jsem se cítila trapně nebo zoufale v situacích kdy jsem prostě nerozuměla anglicky ani ťuk. Třeba malýmu děcku.

Při romantických 700 kilometrech pěšky Španělskem mi téměř každej den po tvářích tekly bolavý proudy slz, kterých bylo pořád stejně pořád míň než puchejřů na mých nohou.

Život v našem kemprvanu je naprosto idylickej. Jenom se občas v noci pokopeme tak, že se ani jeden z nás nevyspí, občas se snažím sama sobě vsugerovat, že se mi fakt nechce čůrat, protože venku prší nebo mrzne, občas mám pokrk toho spát v čepici a někdy mi chybí úplně obyčejnej stůl, lednička nebo třeba skleněná sklenička na víno.

Před roznášením životopisů do všech těch kaváren, restaurací a hospod pravidelně procházím rozklepáním rukou, hlasu, pochybováním o sobě sama i smyslu toho, proč to vlastně podstupuju.

Když jsme nemohli kvůli sběru kiwi skoro ani stát, natož třeba sportovat, když jsme museli dodržovat na minuty přesně všechny ty nesmyslně krátký pauzy a při každým odběhnutí na záchod hlásit, že vlastně jdeme na záchod, nebyl den abych si nevzpomněla na naše kávičky v kanceláři a pohodlnou židli.

Na některých fotkách stojím zády jen z toho důvodu, že mám obličej plnej akné, kruhy pod očima nebo obočí jako Brežněv. Můj hřeben se taky občas záhadně ocitne na dně všech těch věcí, co v autě skladujeme. A tam taky většinou zůstane, někdy i pár dní. 

Nesnáším lítání a při každým přesunu někam dál musím bojovat sama se sebou, abych vůbec do tý hlučný a vachrlatý mašinky nastoupila.

Každej den si prohlížím fotky svých kamarádů, rodiny, přemejšlím nad tím, jakýma starostma nebo radostma si zrovna prochází a uvědomuju si, že já při tom s nima nemůžu bejt. Prachobyčejně je podržet za ruku nebo zakřičet jupí.

S napětím sice čekáme na další víza, ale v ten samej moment přemýšlíme o tom, že je nám víc a víc. O tom, že lidi v našem okolí plodí děti, zatímco my letenky. A taky o tom, co vlastně přijde až se vrátíme domů.

Napsat těhle deset bodů trvalo malý rybě jako jsem já pár minut, pokračovat bych mohla hodiny. A kolik by toho tak asi mohly napsat ty velký ryby! Přes to všechno jsem já i Míša šťastní tam, kde momentálně jsme a za svojí volbou si stojíme. Víme, že každý rozhodnutí něco stojí. 



Až Ti třeba bude zrovna ouzko u fotek ze všech těch exotických destinací, vzpomeň si na to, že lidi na fotce dost možná mají průjem z pálivýho jídla. Že zatímco Ty piješ svoje oblíbený kafe, ti co zrovna sdílí fotku svý vymazlený snídaně, ho mají pravděpodobně studený, protože nacvakat to prostě trvá. A až uvidíš všechny ty „momentky“ perfektních životů, vzpomeň si že za každou z nich stojí nějaká oběť, a že každej, každičkej z nás má svoje starosti, červy v hlavě.

Ti, kteří prezentujou jenom idylu, obvykle hrajou hru i sami se sebou. 

Na sítích můžeme najít ale i spoustu těch, kteří to s náma myslí upřímně a sdílí se vCelku. Tak jak život plyne, ve chvílích kdy svítí slunce i když padají blesky. Mám ale občas pocit, že takový zprávy sami podvědomě vytěsňujeme. Nechceme slyšet o smutku, o slzách, vyhořelosti, o tom, že naše představa zamilovanýho páru, kterej si plní sny, nemusí bejt jen love story plná růžový barvy a štěstí. 

... Pohádky jsou totiž krásný a všichni je od dětství milujeme.

Pokud „se ti nechce nic dělat a vlastně ani nemáš s kým, protože všichni už maj nějaký plány, pokud koukáš ze svýho pokoje a za oknem v červenci prší“, klidně si otevři instagram a vzpomeň si třeba na mně – holku pod třema peřinama v autě, která ráno zase nebude moct najít ve všech těch krámech zubní kartáček. Holku sice na druhým konci světa, kde ale v červenci zrovna teď prší taky. 

Vzpomeň si, že je to její volba a udělej tu svojí taky. A pak se už nikdy nenechej zmást mimorealitou. Protože všichni lidi na světě občas šedivý jsou.


No comments:

Post a Comment

@staypilgrim