A žili šťastně půl století. 10 pravidel, co jsem se naučila o vztazích od babičky



"Babička". 

Možná jste si právě vybavili shovívavou a shrbenou dámu v šátku u včelího úlu. Tak nás to ve škole učili... Mám tuhle představu ráda. Ale moje babička je dočista jiná. A tu mám mnohem radši. 

Nenosí šátek, ale pečlivě sestříhanej účes, namísto včelího úlu chodí ráda do KFC a namísto šumění potoka poslouchá Youtube. Zřejmě si taky na facebooku najde tenhle článek, a pak mi na Skypu dá céres. Nakonec ho ale stejně prosdílí... Tak jako prozatím každej. Ani jednou totiž ještě neopomněla.  

Pokroková. To ona je. Ale taky zásadová. S mým dědou žili společně a šťastně téměř 50 let. V naší rodině fungovali jako hromosvod a stožár v jednom. Myslím, že díky nim jsem pochopila fascinaci lidí britskou královskou rodinou. Ať padají trakaře, ať se chvěje zem nebo zuří finanční krize, královna je pořád stejná, neměnná. 

Záruka jistoty. A přesně tím pro mě byl vztah mojí babičky a dědy. Domovem, bezpečím a velkou lekcí. Během 25 let s nimi jsem se totiž o vztazích naučila, že...

1. Nestojí za to usínat s naštvanou hlavou
Tohle pravidlo je u nás něco jako rodinná moudrost, už moje prababička nám říkala, že... Když člověk zavírá oči, nikdy neví, jestli je ráno znovu otevře. Ať u nás lítají blesky, ať se mi Míšu chce zavřít na deset zámků a na chvíli ho nepustit ven, nikdy si nezapomeneme říct dobrou noc, chytit se za ruce a trable odložit na ráno. Protože co kdyby. 

2. Rozbít při hádce talíř se může
Byly doby, kdy jsem se hádkám vyhýbala jak čert kříži. Moji rodiče jich totiž nikdy nešetřili a já si vybudovala něco jako hádkofobii. Postupem času mi ale došlo, že bouchnout dveřma, praštit do stolu nebo rozbít talíř může pořádně vyčistit vzduch. Každej z nás potřebuje pro řešení problémů vlastní cestu, zatímco můj výbušnej temperament se musí vykřičet, ten Míšův, flegmatickej, se potřebuje vyklidnit. Díky babičce s dědou vím, že i vztah takových extrémů může fungovat. Jeden rozbíjí talíře, druhej si mezitím myslí s úsměvem o zadnici. Jde to skloubit.  

3. Nejdůležitější je těšit se domů
Znáte to - po celým dni se svýho muže nemůžete dočkat. Když konečně uslyšíte klíč v zámku, srdce zaplesá a zlepší se nálada. Na chvilku. Brzy totiž najdete zabahněný boty uprostřed předsíně a oblečení poházený pověšený (vysvětlil mi Míša) po židlích. V ten moment bych nejradši vystartovala jako čertík z krabičky. Možná bych taky dodala, že z rána nebylo ustláno nebo třeba zamčeno. Hnedka pěkně zprudka, ať si to zapamatuje a už se to neopakuje. Jenže pak si vzpomenu na slova mojí babi... Člověk se musí domu těšit a všechno má svůj čas. Mnohem lepší je tak na deset minut zatnout zuby, namísto vyřídilky dát muži pusu a zeptat se, jak se měl v práci. Židle i předsíň se obvykle později zázračně uklidí bez jakýhokoli nátlaku. A když náhodou ne, stačí jen jemný naťuknutí. 

4. Nejlepší usínání je to společný
Na internetu říkali, že oddělený ložnice posilujou zdraví a prodlužujou život. Nikdo nás nebudí, nikdo nám nedá ze spaní ránu ani nás nebudí narážením do zdi při cestě na záchod. Podle mě ale neexistuje nic lepšího, než večer v klidu probrat společně uplynulej den a těšit se na další. Společný večery s babi a dědou v posteli jsem milovala a teď miluju tyhle usínačky s Míšou. Odborníci divte se, rozhodla jsem se obětovat svojí dlouhověkost za intimitu a blízkost. Ačkoli moje mamka mi často přezdívá závislák, protože jsem schopná ujet kvůli společný noci na otočku třeba 30 kilometrů, sama v sobě vím, že jsem spokojenej závislák. Protože i přes kopance a občasný chrápání, se nic nevyrovná horkýmu objetí po těžkým dni. 
5. Spory a fuc(k)y patří pod pokličku
Znáte to, jedete na víkend k rodičům a po cestě to bouchne. Ne motor auta, ale Vy. Na místo dorazíte s naběhnutou žílou a rozšířenýma zorničkama. Možná se něco podobnýho stane před Vašima dětma nebo třeba na večeři s kamarádama. Chce se Vám křičet a je jedno, že vedle Vás zrovna někdo je. Tenhle pocit jsem zažila několikrát, jenže! Každý z nás má svých trablů až nad hlavu a s velkou pravděpodobností nepotřebuje být blízko epicentra vztahových problémů jiných. Babička mi vždycky říkává, že pokud máme přijet rozhádaní, raději ať protentokrát zůstaneme doma a přijedeme pozdějc v klidu. Zatímco my se totiž za pár hodin udobříme, ona se bude trápit ještě týden. A tak to platí všude, u dětí podle mě dvojnásob (ověřeno na vlastní nervy). Hádky patří za dveře. Nás dvou. 

6. "Vidíš, oni si to taky myslí" je k ničemu
Člověk od nepaměti potřebuje vytvářet spojenectví. Často se mi proto při nedělním obědě nebo sklence vína chce začít debatovat o tom, že tohle nebo onohle je u nás špatně. Výsledkem takových rozhovorů má být potvrzení, že můj názor je ten správnej, normální, ten se kterým ostatní souhlasí, zatímco ten Míšův je úplně mimo. Vytahovat svoje trable a stavět přátele a okolí do rolí soudců je minimálně nefér. Kromě chvilek trapnýho mlžení, jehož cílem je neurazit ani jednu stranu, to nic dalšího nepřináší. I když vlastně - zapomněla jsem na pocit ponížení, kterej partner v takových situacích cítí. Babička s dědou si vždycky dokázali dělat z problémů ve vztahu srandu, sem tam si zvesela rýpnout, nikdy jsem je ale neslyšela stěžovat si s vážností a vráskama v obličeji.

7. Chvíle štěstí se nekupujou za peníze
Jako malá jsem namísto pohádek na dobrou noc žadonila o historky z babiččina mládí. Fascinovala mě doba starých pionýrů, puntíkatých šatů pod kolena a přísných tatínků. Mým nejoblíbenějším vypravováním bylo, jak si babi s dědou svoje první rádio kupovali. Rozhodování tehdy nebylo lehký - teplý obědy a večeře nebo skvělej novej stroj a celý týden suchý rohlíky? Rádio vyhrálo. Když jsme se s Míšou sestěhovali do první garsonky, všechen nábytek jsme ukořistili z druhý ruky anebo ho našima rukama vyrobili. Stůl z betonových tvárnic a desky za 25 korun jsem milovala a podle mě už nikdy nepřijde lepší. Štěstí prostě není o penězích.
8. Pochvala hory přenáší
Chvála hřeje, to víme všichni. Ačkoli všude se teď mihotá slovo sebeláska a podle nejrůznějších příruček by nás měla zajímat jen spokojenost nás samotných se sebou, většina z nás podle mě stejně tajně a hluboko v sobě touží po pochvale a povzbuzení od našich nejbližších. Chválení jsem dlouho neuměla. Na zašroubování žárovky přece není nic speciálního, říkala jsem si. Jenže pak jsem odpozorovala, že do vztahu se při každým "děkuju" nebo "jééé, to je hezký" rozlije trocha víc slunce. Umět pochválit i za maličkosti už mi nepřijde jako zbytečnost, nezáleží na tom, jestli jde o zatlučenej hřebík nebo složený státnice, důležitej je úsměv na tváři mýho kluka po každým milým slově. A já jsem si jistá, že přesně takovej mám na svým obličeji po pochvale i já. Každej z nás. Umět chválit se pořád učím a někdy to dře. Ale doufám, že jednou se k tomuhle umu dopracuju. 

9. Mužskej je hlava rodiny, žena krkem co jí otáčí
Ačkoli u nás doma neexistuje nic jako patriarchát nebo matriarchát ale rovnost, musím přiznat, že něco na těhle babiččiných slovech mě fascinuje. Mám pocit, že muži potřebujou být občas ochranitelem, silákem, někým, kdo se pro svojí holku může poprat nebo jí přenést na zádech přes studenou řeku. Emancipace je důležitá. Stát se ale občas jemnou ženou, která se nechá opatrovat a hýčkat není slabost. Nechci pořád hrát silačku. Někdy je prostě potřeba pootevřít okno a do vztahu nechat zavát vítr z dřívejších dob. Kdy muž byl hlava rodiny, ale žena jeho krkem. Vzájemně se k životu potřebovat, respektovat a za každou cenu se ve svých rolích netrumfovat. Nesnažit se soupeřit. Přece krk nebo hlava, oba jsou důležití stejně, ačkoli nejsou stejní.   
10. (Zlo)zvyky, co nejvíc rozčilujou, nakonec nejvíc chybí
Zapomenutý víčka od piva na zahradě, v dílně, v garáži, to byla dědova specialita. Babička z toho pokaždý mohla vylítnout z kůže a rázem se stahovaly mračna. Je to už pár let zpátky, co děda odešel a my občas dodneška najdeme někde opomenutý víčka. Teď už nikoho nerozčilujou, ba naopak. Není to totiž zlo, nejsou to proto ani ZLO - zvyky, je to součást nás, jsme to my. Jak rádi bychom je teď sbírali klidně každej den. To, co nás na partnerovi nejvíc rozčiluje, jednou neskutečně chybí. Nikdo z nás neví, jestli takovou chvíli zažijeme a kdy. Proto je lepší se maličkostma, který nás umí rozpálit doběla, nestresovat. 
Tak a to je všechno. Vím, že vztahy jsou jedna z nejintimnějších věcí, že poskládat je do škatulek nebo pravidel nejde. Nikdo z nás totiž není stejnej, proto i každej vztah musí být jinej. 

Nesnažím se říkat, co je správně, ani že vím, jak na lásku. Každý z těhle deseti moudrostí jsem taky už minimálně tucetkrát porušila.

Jsem jen neskutečně vděčná za to, že jsem vedle sebe měla i v těch největších bouřkách hromosvod. Že jsem mohla pozorovat a učit se. 
Že díky tomu věřím na lásku na celej život. 

A že bych si jednou přála, abych alespoň z poloviny tolik jako moje babička a děda dokázala předat někomu dalšímu já. Protože fotky na sociálních sítích zmizí, dopisy vyblednou a vyrobený věci se časem rozbijou, ale to, čím se vpíšeme do myšlenek a životů ostatních, zůstane. 

Zvládnout to znamená nikdy se nebát o svých pocitech mluvit, nevyhýbat se žádný byť tý nejvšetečnější otázce a vždycky dát před televizí přednost lidem, který mám ráda. Namísto Ordinace si třeba vyprávět historky. Tak jako to dělá dodneška moje babička. Snad se ve mně někde hluboko usadí i tohle :) ❤









1 comment:

@staypilgrim