Zabijáci cestovatelských snů; 10 myšlenek co nás drží zpátky když chceme poznávat svět


Moje srdce je perpetum mobile na sny... Mám jich tam tucty, některý z nich jsou rozmarný, některý naivní a některý mě dokážou pohltit tak moc, že mám občas problémy spát... A jestli mě něco opravdu baví, pak je to o nich mluvit!

Postupem času jsem tak zjistila, že spousta lidí sdílí se mnou jedno: touhu cestovat... A pak taky druhý: obavy že to nejde. 

Sama sebe považuju za optimistu (tak mě ale napadá, slyšeli jste už někdy pesimistu říct sám o sobě, že je  pesimistou? :D), když ale přijde na vymýšlení krizových scénářů a analýzu (ježkovy oči, použila jsem opravdu tohle slovo? obvykle mi z něj naskakuje husina) možných problémů, moje hlava přepíná do režimu profesionál!

Dlouho mě právě moje hlava držela zpátky od rozhodnutí začít žít tak, jak chci. Při slovech Tomáše Kluse "máš život ve svých rukou" jsem si klepala na čelo, jakože to přece vííím, ale jak proboha na to?! Možná se teď cítíte podobně, možná hledáte laskavý popostrčení nebo ujištění, že všichni máme podobný strachy. A že většina z nich je iracionálních.

Tak tedy, milí tuláci, tady je deset myšlenek, který mě dlouho pevně držely za nohy, ale když jsem je konečně pleskla přes prsty a ony pustily, začala jsem volně dýchat a taky lítat - kamkoli se mi zachce!


1) Nemám dost peněz...

Ha, takhle hezky pragmaticky začínáme! Tuhle větu jsem si řekla snad stokrát a ještě častěji ji slýchávám ve svým okolí. "Teď nemůžu, protože na to nemám". "Když vy jste měli našetřeno hodně." 

Když jsme odjížděli do Irska, měli jsme čtyři batohy a na studentských účtech dohromady zhruba 50 tisíc, když jsme cestovali měsíc po Thajsku, i s letenkama jsme utratili necelých 30 tisíc. Jo, v Čechách jsme jezdili stařičkým autem (který jsme ovšem milovali), nekupovali si značkový oblečení a nemohli jsme si dovolit drahý kluby ani večeře. Za pár měsíců jsme si ale mohli dovolit bydlet u moře.




2) Neumím dobře anglicky...

Taky si to myslíte? Vítejte v klubu! Prozradím vám tajemství - ani po roce v anglicky mluvících zemích neumím dobře anglicky. Opodál se totiž vždycky najde někdo, kdo umí komunikovat líp! 

Časy, členy, výslovnost. To všechno se motá v hlavě a z pusy nakonec vyleze rozpačitá věta plná chyb? Jak já to znám. Ba co víc, i premiant ve škole může mít s angličtinou v reálu trable. Svět je totiž plnej přizvuků, slangů, ale taky hodných lidí. Ti všichni vám s jazykem pomůžou a nikdo se na vás nebude koukat skrz prsty. A pokud bude, nechte ho i s těma prstama za zády a nedejte se. Až vyrazíte za hranice, uvidíte, že potkáte stovky jiných, kteří mají angličtinu mnohem horší a klidně roky brázdí svět. 

3) Nemám zkušenosti...

Skoro v každý pohádce vyráží hloupej Honza na zkušenou... Aby se nakonec ukázalo, že hloupej vlastně vůbec nebyl. Takový pohádky se u nás vypráví staletí a říká se jim "lidová moudrost". Proč bych zrovna já nebo vy měla bejt v něčem horší než on? Jooo, potká nás spousta neočekávaných situací, rozhodně přijde chvilka, kdy si budeme chtít sbalit a dát si zas buchty za pecí. Jenže nakonec, nakonec se z tý šamastiky vždycky dostaneme. A časem to půjde snáz a snáz. Ozkoušeno na vlastní nervy. 

4) Nenajdu si práci...

Práce je pro mě kořením života. Můžeme s ním vykouzlit úžasnou pochoutku anebo taky něco, co nám zkřiví úsměv. Bez koření prostě dobrýho jídla není! Strach, že si s nedokonalou znalostí jazyka, kultury a statusem přistěhovalce nenajdu práci, se jeví jako ten nejvíc opodstatněnej z opodstatněných. Bojuju s ním pořád a to i přes to, že vím, že práce se opravdu, ale opravdu vždycky najde!  

Tolik lidí nás varovalo před tím, že do Irska je nesmysl odjíždět, stahujou se tam totiž Evropani ze všech koutů  a nikdo nás nezaměstná. Trvalo to 14 dní. Záleží samozřejmě, co od svýho koření očekáváte, každopádně hlady rozhodně neumřete. Všude se totiž najde stovky pracovních míst, na který se místním nechce - od kaváren po uklízeče a práce na stavbě. Pokud máte kvalifikaci, po který je ve světe hlad, rozhodně se nebojte a zkuste si najít práci v oboru. Míša sehnal office job statika i když na pohovoru musel velkou část věcí nakreslit na papír, protože je neuměl popsat slovy. Riskovat se vyplatí, není totiž co ztratit.




5) A co když to nevyjde? Ta ostuda...

Cestování je prostě sázka na nejistotu a cesta domů může být blíž, než si myslíme. K běhu světa taky od nepaměti patří, že se vždycky najde někdo, kdo má rád trable druhých. Snaha zalíbit se a "neupadnout" nás někdy tak strašně svírá, že se bojíme udělat cokoli, co nás osvobodí. 

Sama jsem nechtěla o svých plánech dlouho vůbec mluvit, říkala jsem si "a co když to nevyjde? Jak se pak na mě budou lidi koukat, jak to budu vysvětlovat?" Ve vlaku jsem zaslechla slečny, který si tak moc přály, aby se moje mladší ségra vrátila s nepořízenou z cest domů, až se z toho zajíkaly. Znám taky Kláru, která se po sérii problémů v Londýně radši přestěhovala na pár měsíců pod místní most, než aby se vrátila s "neúspěchem" domů. 

Kdybych tak vždycky věděla, co vím teď - totiž že neúspěch na cestě neexistuje. I za krátkej týden v zahraničí se naučíte tolik! Pokud někdo řeší váš život, pravděpodobně se snaží zavírat oči před tím svým. Nenechte se otrávit.  

6) Jsem na to stará/ý...

Moje uvažování občas připomíná grotesku. Když se podívám na svoje černý myšlenky z povzdálí jako na imaginární divadelní hru, musím se smát. Vycestovat jsem se rozhodla ve 26, totiž po studiích. Míša je o rok starší. Hrozně jsem to chtěla, ale pak to přišlo: překrásný byty kamarádů, auta, do kterých při dešti neprší, kariérní žebříky a zvučný jména firem na jmenovkách. Popadla mě panika,"je pozdě!". Při každým oznámení svatby a miminka na cestě se ve mě probudila nejistota. Hnízdo nebo svět? 

S pravidelností s tímhle rozporem bojuju doteď. A přitom je mi ušmudlaných 27 let. Pokud si začnete plnit sny v 18, dobře pro vás ("I když to je přece hrozně brzo! Tak mladý a sami ve světě? A co vejška?"). Pokud ve vás ale rozhodnutí dozraje v 50, rozhodně není pozdě. Na Caminu jsem se potkala s lidma všech věků, zaměstnání, bolístek i tužeb. 

Díky Cestě jsem si uvědomila, že žádný rozhodnutí není špatný.  Pokaždý to bude něco za něco, ale jsem si jistá, že sami uvnitř už dobře víte, jakým směrem vás srdce táhne. Ať hnízdo nebo svět - udělejte to, co vám intuice říká. Bez ohledu na datum narození v občance. 




7) Co až se vrátím? Co pak? 

Je to jako včera. Seděla jsem s kolegou v kanceláři, když mi najednou povídá "Já Ti teda nevím, ale myslím, že ženská by měla dělat kariéru než přijdou děti. Cestovat můžeš vždycky, ale co budeš pak dělat? Bez praxe a děti na cestě."

Jisto jistě vás někdo s touhle otázkou zkonfrontuje, ať už to bude "starostlivý" okolí anebo vy sami. Jakožto studnice zkušeností bohužel nemůžu posloužit, protože velkej návrat nás samotný ještě čeká. Pochopila jsem ale, že se neustále vyvíjíme a učíme. Díky cestování jsem získala čas, kterej si spousta lidí nemůže dovolit. Čas přemýšlet o tom, co chci dělat, co mě nebaví a co mě dělá šťastnou. Snažím se sledovat velký chvíle návratů ve svým okolí a zatím mi vychází jediný - když se jedny dveře zabouchnou, někde v okolí se otevřou nový. 

8) Nemám s kým jet. Mám s kým jet, ale nevím jestli to zvládneme... 

Cestování je plný extrémů - radostí i potíží. Občas jsou moje nervy napnutý jako tenká struna, kterou dokáže rozkolísat i sebemenší záchvěv větru. Cestování a vztah je ale takový kombo, který z větru umí udělat pořádnej hurikán. 

Ať už Vám dojde benzín uprostřed ničeho, ať už hledáte práci a peníze na účtu se nelítostně krátí nebo jen prostě chcete teď na vařiči uvařit čaj a ne nějaký blbý kafe. Přichází zkouška za zkouškou, o kterých by se dala napsat knížka.

Po 800 Km pěšky, desítkách hodin strávených na letištích a milionech slz můžu přiznat, že i po pěti letech jsem do svýho kluka zamilovaná. Tyhle momenty totiž buď sbližujou anebo rozdělujou. V našem zélanským okolí se zrovna teď koná rozchod dvou světoběžníků, protože "I když se máme rádi, každej momentálně potřebujeme něco jinýho. A udržovat vztah, kterej stojí v cestě snům nemá cenu."
Ať cpu svůj mozek čokoládou jak chci, líp než oni bych to prostě nepopsala.

Pokud se naopak bojíte vyrazit tzv. na singláče, doporučuju ještě dneska sbalit batoh a koupit letenku! Svět je totiž ideální místo na nalezení svojí spřízněný duše. Naučíte se toho o sobě tolik jako nikdy a zjistíte, že najít přátelství kdekoliv je jednodušší než se zdá. A bonus k tomu - dělat si, co se vám zamane bez ohledu na druhý vede občas k nezapomenutelným zážitkům. Neozkoušeno ale pečlivě odpozorováno.




9) Doma a na internetu říkali, že zaručeně...

Pokud chcete něco doopravdy zrealizovat, pak doopravdy nečtěte internetový fóra. Doba sítí je skvělá a může ledacos usnadnit. Téměř na všechny otázky najdete odpovědi a skupinu. Češi a Slováci v... Práce v... Bydlení v... kdekoliv. 

Podle našich zkušeností se ovšem právě na sítě stahujou často lidi, kteří mají potřebu brát ostatním vítr z plachet. Zahltí Vás tolika "to nejde", že se Vám možná tak trochu zamotá hlava a zachumláte se raděj bez výsledku pod peřinu. Tihle rádci, co obvykle "fakt nechtějí hejtovat, dělat si z toho srandu anebo Vás odradit" to s vámi nemyslí dobře ani špatně. Prostě jen trolujou a vy na ně s klidem zapomeňte. 

Prekérnější je to ovšem třeba s takovou babičkou. Na tu nejenom že nezapomenete (protože samozřejmě nechcete, líbám Tě, babičko), ale taky se jí hůř odmlouvá. Ta moje mě třeba před každou cestou straší tím, že už se neuvidíme, protože zaručeně umře. V arzenálu má zbraně nejtvrdšího kalibru jako třeba výborný koláče a taky pláč. To taková moje maminka si servítky nebere a od nepaměti mě straší tím, že skončím tak "špatně" jako ona. Co když ze mě bude prostě jen obyčejnej pracant? Žádná kancelář a žádný služební auto? Nehádám se, ale vždycky si vzpomenu na těch několik skvělých "obyčejných" lidí co znám a taky pár manažerů, co mají namísto radosti v šuplíku prášky na deprese. 

Lékem na chvíle, kdy se vám chce s plánem seknout, je hledat inspiraci u lidí na podobný vlně jako vy. U těch, co o vás nemají strach (tak jako Ty, babičko nebo maminko :)). Na síti jich najdete stovky, tahle doba je totiž skvělá a může ledacos usnadnit... Ale to už jsem psala.     




10) Až... Pak...

Až dokončím tuhle zakázku, až se přestěhuju, až si najdu jinou práci, až budou děti velký, až dodělám vejšku, až našetřím na auto, až zbyde víc peněz... 

Až je magický slovíčko, ze kterýho se ve většině případů stane nikdy. Ažovala jsem zhruba do svých 22 let než jsem potkala Míšu, takže vím, jak těžký je se zPAKovat. Pokud ale máte nutkání něco opravdu změnit a cítíte to jemný šimrání v břiše, protože víte, že tohle opravdu chcete... Zavřete "až" do komory. 

Na zvonek zvoní "teď". Možná vypadá jako nevítaná návštěva, protože se to zrovna nehodí. Cesta jak se ale vždycky najde, důležitý je otevřít dveře a rozhodnout se, že zmizet za hranice všedních dní opravdu chci. 

Tak a to je všechno. Naservírovala jsem vám v plný kráse všechny svoje strachy,  katastrofický scénáře i červy v hlavě. Možná jste mezi nima zahlídli kus sebe, možná máte spoustu jiných otazníků a možná potřebujete podpořit. 

Ať tak či tak, budu jako vždycky ráda za všechny reakce, který ke mně připlujou. Díky nim totiž vím, že na druhý straně sítě nesedí "like", ale člověk... S chmurama jako mám já. 

Když je budeme společně sdílet a pomáhat si je překonat, svět bude zas o něco duhovějším místem k žití. A o tom sním, protože já duhu miluju. :) ❤     
  








No comments:

Post a Comment

@staypilgrim