Se slonem na rande v Thajsku. Splnění snu nebo noční můra?


„Jseš jak slon v porcelánu“ říkával mi děda, když jsem s ním uklízela dílnu. 


Od tý doby uplynul už nějakej ten pátek a hodně se změnilo… Podle mě by děda koukal! Většina slonů je totiž v dnešní době ohrabanějších než já… Nebo třeba takový baletky. No fakt, dneska totiž najdete slony, co umí tančit, skákat po jedný noze nebo mrkat na povel. Kampak sloni a porcelán, teď totiž frčí sloni v kleci. 

Hrdinou mých pubertálních let nebyl kupodivu Zac Efron ani Vašek z Lunetic, ale Harrison Ford, alias Indiana Jones... Jo, tati, už mi došlo, že jsi prostě nutně potřeboval parťáka na sledování svých oblíbených filmů a nikdy ses nesmířil s tím, že máš doma samý holky! :D 

Tu osudovou scénu vidím jako teď. Sexy Indie v nebezpečný jungli, po jeho čele stejkají čůrky potu (přiznávám bez mučení - i po mně!)  a pak to přijde! Vyhoupne se na hřbet slona, přihmouří oči a rozhlídne se okolo! Svět se zastavil... 

Joo i takhle pitomě můžou vznikat velký sny prosím pěkně. Slíbila jsem si, že když ne Indimu, slonovi se jednou na kobylku prostě dostanu. Na mým "to do" listu tak přibyla nová položka – podívat se na svět jinak, ze slona! 


O pár let později jsem svýho Indiho už měla a ocitla se tváří v tvář a nos v chobot vrásčitý slonici. 

Ten moment, kdy jsem se poprvé klapající rukou dotkla její hrubý kůže, když se mi upřeně podívala do očí a já měla pocit (asi jako dalších tisíc lidí přede mnou), že právě a jenom na mě se usmála, a že právě mě a jenom mě bezmezně miluje, patřil k nejkrásnějším v mým životě. 

Na jízdu vysoko nad zemí tehdy ale nedošlo. A ani nikdy nedojde... 


Než jsem si sedla (rozuměj dokopala se) k papíru a začala psát, dala jsem si mesiášskou ambici. Totiž sepsat pro Vás seznam všech bodů, proč na slonech nejezdit a vyhroceně u toho hrozit prstem! Jenže pak mi došlo, že svůj prst vlastně vůbec ukazovat nechci, obvykle se totiž snažím svoje okousaný nehty schovávat. A taky že každej z Vás si může najít minimálně deset odkazů, kde se všechno tohle dočte. POKUD BUDE CHTÍT.


A pak mě to cvrnklo! Chtít či nechtít, to je oč tu běží! Prozradím Vám proto raděj, co vedlo mě k tomu sednout si k počítači a čas vyhrazenej Sexu ve měste věnovat sexy slonům.

Jestli něco potřebuju k životu, pak je to svoboda. 

  • Nesnesu, když mi někdo s vážnou tváří říká, co si mám myslet...
  • Nesnesu, když mě někdo tlačí určitým směrem, protože jiným to určitě nejde...
  • Nesnesu malý prostory okolo sebe... (vyjma naší Zebry samozřejmě, ta je nafukovací!)

Zvažovala jsem, že tenhle výčet „nesnesu“ udělám mnohem delší a unudím vás k smrti, pak mě ale začala bolet ruka. Shrňme to tedy - potřebuju prostě volně dejchat! A vy, vzhledem k tomu, že ještě pořád čtete tenhle článek, pravděpodobně taky. 

Když jsem se připravovala na naší první cestu do Thajska, zčista jasna na mě mezi záplavou reklam na štěstí vypadlo slovíčko PAJAAN. Taky jste už zažili ty patálie s cizojazyčnýma slovíčkama? Třeba když se vám taaak moooc líbí anglická písnička, jenže když si jí natěšeně přeložíte zjistíte, že větší šílenost jste neslyšeli? Jo jo, přesně to se mi stalo. Z exotickýho a zdánlivě neškodnýho slůvka se opravdová šílenost vyklubala. 


Překlad totiž vypadá asi takhle: „zlomení ducha“.


Takový zlomení ducha, neboli „trénink“, jak tomu někteří nadneseně říkají, se používá k výchově slona. Na co cukr a bič, když postačí jenom bič? Ještě že se to nedostalo k mým rodičům, když vychovávali mě! Možná bych bývala uměla na povel baletit nebo namalovat obraz nosem, ale moje šrámy na duši by už nikdy nezmizely. Mám totiž sloní paměť...
Doteď jsem nenašla dost síly podívat se na pajaan v celý svý kráse, ale pokud vám odvaha dovolí, youtube vás na takovou exkurzi vezme. Nikdy jsem taky nedokázala dočíst podrobný články o tom, co se přesně v jeho průběhu děje. "Zlomení ducha“ mi stačí. A nejsem sama. Přibývá lidí, kteří si na sloní show nebo projížďky na slonech nechali zajít chuť. Neviditelná ruka trhu si ale cestičku vždycky najde, učili nás na škole. Tak tak, ekonomie dobra a zla řekl by můj oblíbenec Tomáš Sedláček.


A tak z Thajska postupně mizí "cirkusy" a přibývá "rezervací". 

Dvakrát jsme jednu takovou navštívili. Pokaždý jsme kvůli tomu urazili přes 1000 km na sever a pokaždý to byl velkej zážitek. A ten nemusí bejt vždycky dobrej, ale silnej... 

Poprvé jsem odjížděla z Elephant Jungle Sanctuary v Chiang Mai šťastná a s pocitem skvěle investovaných peněz. Přijeli jsme tenkrát doprostřed jungle, kde nebylo nic kromě malý sloní rodiny. Máma, táta, slůně, babička a teta. Báli jsme se k nim přiblížit a z jejich velikosti měli knedlík v krku. Po několika minutách v týhle veselý společnosti jsme ale získali pocit, že se společně známe roky! Strach pominul, respekt zůstal. Strávili jsme sloním pozorováním, krmením a masírováním kůže celej den... A zamilovali se. Nejen do slonů, ale i do lidí, kteří se o ně s láskou starali. 

O tři roky později jsme se na stejný místo vrátili. Rezervace se ovšem vytratila. Namísto sloní rodiny nás přivítalo pět vystresovaných dospělých zvířat, jedno mládě bez mámy a z ničeho se stal nově vystavěnej komplex. Lidi starající se o slony s láskou zmizeli, přivítali nás jiní. Starající se o peníze. Na otázky o zvířatech, o rezervaci neuměli odpovědět, frázi „elephants very happy here“ měli ale natrénovanou skvěle. Ve chvíli, kdy se jeden ze slonů nekontrolovaně a s divokým troubením rozběhnul proti „ošetřovatelům“, jsem si uvědomila, že tohle místo už není rezervace, ale převlečenej cirkus . Někteří okolo se vypjatý scénce, co dobře dopadla, smáli, mně se chtělo brečet. A brečela jsem ještě jednou. Totiž na ostrově Ko Chang. 

V Čechách frčí kravíny, v Thajsku zase slonírny. 

V ohradě dva metry na tři stojí slůňata, sloní důchodci i dospěláci, všichni hezky s řetězama na nohou. Ty nejroztomilejší pak několikrát za den vyvedou „na koupačku“ k resortům. Ze všech koutů se seběhnou nadšení turisti a za nějakej ten zlaťák si pořídí fotku a zaskotačí v moři. Nebo se o to alespoň pokouší... Třeba jako pán vážící zhruba metrák, jehož cíl dne zněl: "vylézt na záda slůněte". Tomu se sice několikrát podlomily nohy, ale to pána s krycím názvem nemotora (nebo že by idiot?) přece nemůže odradit! Napopátý se povedlo. Za bujarýho potlesku ostatních turistů pak pořídil několik zábavných insta stories. My jsme se s Míšou zvedli a šli si koupit další lahev.


Sdílení zážitků z cest podle nás nemá být jen o západech slunce a úsměvech, svět totiž takovej není. Sdílení taky nemá být o chytračení nebo moralizování, protože každej z nás má hranice jinde. 

Můžete pořád toužit po svezení na slonovi. Můžete taky argumentovat, že situace nemůže být špatná, protože co jsou turisti oproti týrání a tvrdý práci dřív… A já váš názor respektuju, protože nesnesu, když někdo někomu s vážnou tváří říká, co si má myslet...  To jsem už psala. 

Stejně jako to, že JÁ ke svýmu životu potřebuju svobodu. A JÁ jsem přesvědčená, že právo na ní mají mít všichni. I zvířata. Ať už se jedná o kravíny, slonírny nebo slepice v halách... 


Cestovatelé a turisti svojí svobodu často hledají, ale při honbě za zážitkem, za fotkou někdy zapomínají, že ji berou ostatním. 

Vždycky jsem byla snílek a věřím, že každodenní rozhodnutí nás všech ovlivňuje víc než si leckdy myslíme. Třeba takovou neviditelnou ruku trhu, která dokáže z cirkusů udělat rádoby rezervace a z nich někdy v budoucnu možná rezervace opravdový. 

A vím, že až se budu chystat do Thajska znova, těch tisíc kilometrů ujedu zase. Ale se seznamem etických rezervací v ruce. Protože šťastný sloní rande za to fakt stojí :) 









No comments:

Post a Comment

@staypilgrim