Deník kecky aneb trpělivost kiwi přináší

Jednou to vyjít musí. Dočkej času jako husa klasu. Trpělivost růže přináší. 

Já vím, to se říká. To o trpělivosti a růžích se dokonce doneslo až do Irska k místním sládkům. Jen namísto růží sklízí Guiness, jak říká jejich slogan…"Good things come to those who wait"
Docela dlouho jsem tomu chtěla věřit, fakt… Jenže mě nikdo v chytrých průvodcích, ve zprávách ani ve škole nenaučil, že s kiwi je to všechno úplně jinak. Možná že na druhý straně světa je převrácený vlastně úplně všechno, kdo ví…

To máte tak, naši kiwácký zaměstnavatelé nám už asi dva týdny v kuse pravidelně píšou „Sorry, přátelé, ale dneska bohužel není práce. Každopádně nezoufejte, zítra už určitě začneme sbírat, jo… A pak? Pak se nezastavíte, tak si ještě užijte sluníčka.“ 

Umíte si asi představit tu euforii, když takovou zprávu ráno dostanete. Celej den volno? Na jednom z nejhezčích míst Zélandu? (teda to se taky říká). To chceš!

Naše pocity bych popsala asi tak, jako když puberťák dojíždí vlakem do školy a ráno se dozví, že vlak má bohužel zpoždění. Pecka, pomyslí si, vytáhne telefon, knížku a doufá, že to zpožděníčko se pěkně protáhne. Po pár hodinách v čekárně ho už tak nějak začne bolet zadek, na netu nic novýho není a ten vlak by už vlastně mohl přijet. Odpoledne nervózně poklepává na hodinky a netrpělivě se co deset minut chodí ptát pokladní, kdy už to teda bude. A přesně tak, tak to máme my. S jedním malým rozdílem – totiž že jestli budeme v čekárně ještě dlouho, asi už nebudeme mít na lístek domů… Hm, blbý. 

Inu radili nám, že máme zkusit změnit zaměstnavatele… Tak teda jó. Nejsem si jistá, jestli to třikát stačí, ale chci si myslet, že jo… Tohle střídání nám sice zabralo nějakej ten čásek, ale sezona mezitím stejně nezačala. Jistej progres tam ale je – teď už máme smlouvu, netahají nás 50 kilometrů daleko a taky nám píšou milý smajlíky do zpráv – to jako když zrovna dávají vědět, že není práce. 

Ale pozitivní je, že už to přichází, povídali včera. Taky v místních novinách to psali a já už to cítím v kostech. Doufám, že to teda není jen přesezená kostrč.
Příčina bolesti mých kostí vlastně může bejt i docela jiná. 

Totiž ve chvílích volna, který si náležitě užíváme, se snažíme taky hodně objevovat. Vydali jsme se proto třeba k vodopádům Omanawa... Který jsou zavřený. 

Že prej jsou moc krásný, ale vede k nim nebezpečná cesta. "Ha, nebezpečná cesta jo? Srábotky, namažu si všechny tyhle plašany na chleba“ pomyslí si leckterá pihatá zrzka. Úsměv ji ovšem zpravidla přejde hned po tom, co ještě v bezpečný zóně zakopne a rozbije si čenich na rovině. Těší mě. Míšovi jsem následně řekla, že dneska to dolů asi nedáme, že prej je špatný BIO. Víte jak, jednou to vyjít musí, že jo. Ehm. Z tý obrovský, otevřený rány na noze, jsme málem omdlela. Ale nebrečela jsem, to zase ne, jsem už velká holka, sice ne vzrůstem ale duchem, duchem teda určitě. Když jsem Míšovi povídala, že ho fakt miluju a ať na mě vzpomíná s láskou, neb asi vykrvácím, odpověděl mi, že prej to je jen lišej. Že malý děti to mají na nohou denně. To se mě dotklo a rozhodla jsem se mu ukázat, zač je toho loket. 

Inu, druhej den jsme se vydali za lovem vodopádů znova. Na youtube jsme si s pečlivostí nám vlastní nastudovali, kudy zakázanej trek vede, abychom pak příslušnej kámen, kde to všechno začíná, našli jen díky dvoum šplhajícím Němcům před námi. Ještě že tak, nakonec mě ve třech přes tuhle nehoráznou skálu přeci jen vytáhli a všichni jsme zůstali celí. 

Cesta dolů nebyla až na strmý srázy, hlubokej, bahnem nasáklej les, kluzký kameny a sem tam převýšení cca pět metrů, který se dalo slézt třeba po lanku spolehlivým asi jako moje matematický výpočty ve čtvrtletce, kde jsem málem rupla, ničím zajímavá. 

Párkrát jsem si sice sedla bezradně na zem, při tom se teda vždycky křečovitě držela na třech místech, protože Míša mi kladl na srdce, že to jako fakt musím nebo se zřítím, a prosila Gandalfa, aby mě přišel z týhle šlamastiky zachránit. Nepřišel, děda jeden šedivej. Místo toho přišlo ještě několik vysokých žebříků nad junglí, se kterýma jsme se já a moje závrať obzvláště pomazlily…

Možná si říkáte „idioti, takových už bylo“. A to Vám teda musím říct, že bylo nás tam opravdu dost (a prej že secret place, kecy v internetový kleci). Ještě před tím jsme ale s Míšou vychytali zhruba hodinku a půl naprostý samoty v ráji. 

To co jsme totiž dole našli, byla reklama na dokonalost.

Modrá laguna zaklenutá hluboko mezi skály, ukrytá v údolí plným exotických palem. Tyrkysově průzračná voda, vzduch zahalenej do duhových kapiček, to proto, že místní 35 metrů vysokej vodopád se rozhodnul spolu se sluníčkem zrežírovat Ódu na radost. S otevřenou pusou jsme zírali na křiklavě zelenou jeskyni za vodopádem, porostlou mechem a kapradím, ze který se odrážel zvuk dopadající vody. Možná jsme během týhle nadpozemský chvilky spolkli pár mušek, což se dost vylučuje s mojí snahou nejíst maso, ale přiznám se bez mučení, bylo nám to v tenhle moment úplně jedno.

Mučení nastalo až při stoupání zpátky nahoru, kdy jsme mimo jiné zabloudili a jediný co jsme našli byla jakbysmet ztracená Slovenka Eliška. 

Czechoslovakia rules forever.

Zélandani nás tady stejně ani jinak neznají. Na věty, že už jsme skoro 30 let samostatný země chápavě přikyvujou hlavou, aby hned na to dodali, že českolosvenský pivo je fakt moc dobrý. No… 

Třeba to jednou pochopí, však to znáte – dočkejme času. Tak teda uvidíme, jak to s těma K(k)iwíkama dopadne… 😊 


No comments:

Post a Comment

@staypilgrim