Češi ve světě aneb buď jako blecha!

Taky už jste to někdy zaslechli? Možná že sami i řekli? (já se vážení přiznávám bez mučení)

„Češi jsou fakt strašní morousové.“ „Takový hejty mají fakt jen Češi.“ „Češi si vůbec nepomáhaj.“ Ty Češi si ničeho neváží.“

My víme, zobecňovat se nemá...

Stejně jako číst v metru přes rameno noviny, poslouchat hádku sousedů nebo třeba nosit si do multikina brambůrky ze supermarketu. Jo a kdo nikdy neutrhnul malinu za cizím plotem, ať mi napíše a já mu snad pošlu ze Zélandu kiwi! 😊

Jenže cesta k poznání je někdy proradně klikatá....

Asi tak jako když se vracím po pár skleničkách domů a těch několik metrů mi trvá doklopýtat hodinu :D
Člověk přemýšlí, čte, v hospodě rozumuje o český nátuře.. Když ale vytáhne paty z domu a zůstane úplně sám, pak třeba až v Irsku zjistí, že..

Mezi Čechama může najít jedny z nejhodnějších lidí na světě.

To jsme tak neměli, kde bydlet a odpověděli krátce na jeden facebookovej příspěvek. Díky tomu jsme poznali Verču, Láďu a taky našeho prťavýho Kevina. 



Nic o nás nevěděli, vzali nás k sobě bez depozitu, beze srachu a starali se o nás jako o vlastní. Pomáhali nám víc, než jsme si vůbec v tajných snech mohli přát a my si s červíkem Pochybou v hlavě říkali „To je asi tak na začátek, aby se neřeklo.“. Jenže kdepak, ono to nepřestávalo, naopak čím přibývalo společných večerů u sklenky vína, grilovaček za suchých letních nocí (těch boužel v Irsku moc není) a společně uvařených večeří, tím víc nám docházelo, že jsme našli druhou rodinu.

Přežili jsme spolu i hurikán a teď není dne abychom si na jejich pohodu a smích nevzpomněli.

Hodněkrát jsme pak slyšeli „No jo, ale to jste měli fakt velký štěstí, obvykle to takhle nechodí.“ Skoro už jsme se chtěli začít bát, že všechnu štěstěnu jsme vybrali a na Zélandu nás čekají samý hoře.

Jenže kdepak, hora Osudu zafungovala! Sotva jsme dorazili na druhej konec světa, poslala nám do cesty Evku a Honzu. Dva úplně neznámý lidi, kteří nám „jen“ prodávali svoje auto. Dělali to s takovou poctivostí, pokorou a zápalem proto abychom byli spokojení, že nám to vyrazilo dech. A to nejkrásnější na tom? Nebylo to pro ně jen auto, ale ZEBRA. Jejich ZEBRA. Věnovali nám navíc úplně bezelstně několik hodin svýho času, ačkoli to byly jedny z jejich posledních dnů tady. S propiskou a mapou v ruce nám chtěli předat všechno, co se do nás vešlo a u nich během jednoho roku vzešlo.


Když zavřu oči, ve tmě se tam kmitá slunečnice (taky ji tam vidíte? vždycky mě fascinovalo, proč tam na mě číhá! 😊) a taky tváře desítek lidí, kteří nám přirostli při toulkách světem k srdci. Těch co nás vytáhli ne z louže ale z rybníku.
Náš život tvoří zkušenosti, zážitky. Možná máme na lidi víc štěstí (protože rozum nám někdy schází, to je fakt), ale možná jen radši vzpomínáme na ty, kteří rozjasnili náš den než na ty, co si brblali pod vousy.

Pozitivní energie je totiž jako blecha, množí se rychle, pošimrá, přisaje se a už nepustí.

Díky všem těm nahodilým setkáním jsme teď schopný pustit si ostatní k tělu blízko blizoučko a věřit...

Možná proto právě teď za námi přiběhla sedmiletá Amy, která spíš než anglicky mluví čínsky a občas si pramálo rozumíme, aby nám dala ochutnat její oblíbenou ňamku.

Svět je zkrátka plnej dobrejch lidí, úplně všude. Když se nám zdá, že jich někde drobet schází, stáváme se tou pozitivní blechou my.

A proto se zítra vydáme na lov a přineseme Amy nějakou sakra luxusní dobrotu! Možná to bude jeden ze střípků, co jí pomůže důvěřovat, možná si zapamatuje, že Češi si laskavosti váží, a že to rozhodně nejsou žádní morousouvé ale príma lidi.

Stejně jako jste nás to naučili Vy. A děkujeme za to.


PS: Právě jsme si přečetli titulek „Češi v mrazech kupují lidem bez domova spaní v teple. Nocleženek je tolik, že vystačí do konce zimy.“ Důkaz místo románů, blech je u nás dost! 😊

No comments:

Post a Comment

@staypilgrim